1. JAN LUCEMBURSKÝ (1310-1346) „KRÁL CIZINEC“ Byl dosazen ve svých čtrnácti letech na český trůn zásluhou svého otce Jindřicha VII. Lucemburského, který byl v roce 1312 korunován na římského císaře. 1. září 1310 uzavřel Jan sňatek s osmnáctiletou Eliškou Přemyslovnou, mladší sestrou Václava III. Od útlého dětství měl Jan všechno nač si vzpomněl. Skvělou společnost, bohatství, péči a úctu, kterou mu prokazovali všichni na otcově dvoře. Měl jemné francouzské vychování, byl jedináček, kterého starostlivě vychovávala babička i matka. V Čechách ho čekal šok, mladého Jana doslova ohromovala neúcta a neurvalost českých pánů vůči královskému majestátu. Čeští šlechtici jednali se svým panovníkem jako se sobě rovným. Když přijel v roce 1310 do Prahy, nemohl se usadit na Hradě, protože královský palác byl v dezolátním stavu. Již v roce 1303 vyhořel a nikdo ho neopravil. O rekonstrukci královského sídla v Praze se postaral až jeho syn Karel.

2. SPORY S ČESKOU ŠLECHTOU České šlechtické rody si ještě před korunovací Jana na českého krále vyjednaly u jeho otce Jindřicha VII. Lucemburského inaugurační diplom. Sebevědomá šlechta si vyžádala tyto ústupky: 1.Král Jan mohl vybírat obecnou daň jen při královské korunovaci a nebo v případě sňatků budoucích dcer jako jejich věno. 2. Nemohl nutit české pány k válečným tažením do ciziny, taková služba měla být dobrovolná a náklady na vojenskou operaci hradil panovník. 3. Pokud vymřel šlechtický rod po meči a zůstaly ženy, dědily panství ony. Než byl vydán inaugurační diplom, tak tato panství okamžitě připadla panovníkovi. Král Jan v prvních letech vlády svěřil správu do rukou odborníků z ciziny, česká šlechta reagovala odbojem. Král musel po 10 letech sporů české šlechtě ustoupit. V roce 1319 také došlo k manželské krizi, Jan po ostré hádce vykázal svoji ženu do Mělníka. Svého syna Václava, kterému byly tři roky, dal internovat na hrad Křivoklát. Manželství zůstalo nerozvedeno, ale Eliška se již k manželovi nevrátila a zemřela v roce 1330. Václav byl v roce 1324 převezen do Francie na dvůr Karla IV. Jan žil od roku 1334 s druhou ženou Beatricií Bourbounskou.

3. ČESKÁ ŠLECHTA Jan Lucemburský si oblíbil šlechtice Jindřicha z Lipé, kterého nesnášela Janova manželka Eliška Přemyslovna. Ta našla oporu v dalším významném pánovi Vilémovi Zajíci z Valdeka. Oba šlechtické rody vedly proti sobě v prvních letech vlády prvního Lucemburka drobnou válku. Jakmile se však naplno projevila Janova snaha utrácet české stříbro v zahraničí, oba rody se usmířily a ostře vystoupily proti králi. Rod BUZICŮPáni ze Strakonic Páni ze Šternberka Rod RONOVCŮPáni z Cimburka Páni z Pernštejna První erbovní znamení vznikla za křížových výprav. Z dálky oznamovaly, kdo je kdo a kam patří, byly to vizitky rodů. Ve 13. století byla vypracována obřadná pravidla udělování erbů. O erby se starali dvorští úředníci=heroldi. HERALDIKA – pomocná věda historická, která se zabývá studiem znaků-erbů, jejich vznikem, vývojem a užíváním. GENEALOGIE – pomocná věda historická, která pojednává o vztahu mezi lidskými jedinci, vyplývajícími z jejich rodového původu. Zkoumá vývoj jednotlivých rodů.

4. ZÁLIBY JANA LUCEMBURSKÉHO V jeho osobě se ztělesňovaly všechny ideály rytířství. Jak mrav urozeného bojovníka žádal, vrhal se král do zápasů, ať už při turnajích či ve skutečných bitvách přímo se šílenou neohrožeností. Jeho rytířské srdce hledalo boj pro boj, boj pro vítězství a větší čest. Válka ho fascinovala, pravidelně se aktivně účastnil bitev. V době míru rád zápasil na turnajích, několikrát v nich byl vážně raněn, přesto po vyléčení nastupoval do dalších utkání. Sakra, to byla ale šupa, snad ještě vstanu. Král nebo rytíř, vítězem turnaje jsem já!

5. JANŮV VZTAH K ČESKÝM ZEMÍM Protože turnaje a válečné výpravy byly velmi nákladné, potřeboval stále další peníze. Pro neshody s českou šlechtou se v našich zemích zdržoval jen na takovou dobu, dokud nezískal potřebné množství stříbra. Považoval český stát za pouhou pokladnici Lucemburků. Když v tvrdé finanční tísni nevěděl, kudy kam, neváhal doslova loupit. Například v roce 1336 dal kopat v pražské synagoze a našel tam 2000 hřiven ve zlatě a stříbře. Nařídil rozkopat hrob sv. Vojtěcha na Pražském hradě, ale tam žádný poklad nenašel. Jednoho dne dokonce zrekvíroval stříbrnou výzdobu hrobu knížete Václava ve Svatovítské bazilice. To už ale bylo i na otrlé Čechy příliš a bezohlednost krále vzbudila všeobecnou nenávist. Dobové zobrazení krále Jana Lucemburského v jezdecké zbroji

6. Na druhou stranu se Jan Lucemburský zasloužil o územní zisky pro české království. V roce 1322 získal definitivně Chebsko, připojil k české koruně také Budyšínsko, Žitavsko, Zhořelecko a především Slezsko. Území Slezska bylo potom součástí našeho státu až do roku 1742. Florén Jana Lucemburského Za vlády krále Jana byly v Čechách raženy nové mince-florény ze zlata. Ražba byla zahájena v roce 1325 a byla to spíše reprezentativní záležitost, protože v našich zemích chyběly větší zdroje zlata. Nejběžnější českou mincí zůstával stříbrný pražský groš. Jeden florén se rovnal hodnotě 16 pražských grošů.

7. SMRT KRÁLE JANA Z dobových pramenů víme, že Jan byl už v mládí krátkozraký. Od čtyřiceti let byl postižen některým druhem očního zákalu. V jeho době to byla neléčitelná nemoc, pravidelně vedoucí k trvalé slepotě. První problémy se dostavily při návratu z výpravy do Litvy. Nějaký Francouz se ujal ošetřování českého krále, ale jeho pokusy králi ještě přitížily. Rozezlený král dal šarlatána zašít do pytle a hodit do Odry. Po návratu do Prahy pokračoval v léčení arabský specialista, který svým zásahem krále připravil o pravé oko a rychle zmizel. I levé oko postupně sláblo, nepomohl ani pobyt v jihofrancouzském Montpellieru. Jan v roce 1340 oslepl. Slepotu nesl statečně, dál vyjížděl do bitev, ale jeho chování se změnilo. Napohled pošetilé vyjížďky nevidomého do bitev nebyly už odvahou fanatika, ale mlčenlivým hledáním rány z milosti. Ta se dostavila v roce 1346. Jan splnil svoji rytířskou povinnost a poskytl pomoc svému příbuznému, francouzskému králi, který byl napaden Angličany. Lucemburkova poslední bitva se uskutečnila 26. srpna 1346 u Kresčaku. Podle kronikáře Froissarta znělo poslední přání slepého krále takto:„Proto vás žádám,…..veďte mě tak daleko do bitevní vřavy, abych měl nepřítele na dosah meče”. Janovi těžkooděnci zaútočili s bojovým pokřikem „Praha!” Padli do posledního muže.

8. LITERATURA NICOLLE, David. Kreščak 1346: Triumf dlouhého luku. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. ISBN 978-80-247-1889-7. HORA, Petr. Toulky českou minulostí: Druhý díl. 1. vyd. Praha: Práce, 1991. ISBN 80-208-0111-1. Dějepis 7: Středověk a počátky nové doby. 1. vyd. Plzeň: Fraus, 2009. ISBN 978-80-7238-558-4. HLAVÁČEK, Ivan, Jaroslav KAŠPAR a Rostislav NOVÝ. Vademecum pomocných věd historických. 3. vyd. Jinočany: H+H Vyšehradská, s.r.o., 2002. ISBN 80-7319-004-4.