1. Margaret Thatcher Nebo Železná lady

2. Margaret Hilda Thatcherová, baronka Thatcherová byla britskápolitička, předsedkyně britské vlády a Konzervativní strany. Díky svojí nekompromisnosti a rozhodnosti získala přezdívku Železná lady.britskápolitičkaKonzervativní strany Do aktivní politiky se zapojila v 50. letech 20. století. V roce 1959byla zvolena do Dolní sněmovny jako poslankyně za britskou Konzervativní stranu. Následně působila v několika konzervativních vládách. V roce 1974 podrobila svou stranu po prohraných volbách kritice a byla následně zvolena její předsedkyní. V roce 1979 se stala po předčasných volbáchministerskou předsedkyní, kterou zůstala více než jedenáct let až do roku 1990. Po skončení politické kariéry se stala členkouSněmovny lordů, avšak v posledních měsících života se již jejích zasedání neúčastnila.20. století1959Dolní sněmovny19741979ministerskou předsedkyní1990Sněmovny lordů Ve svém působení v čele britských vlád po dobu tří volebních období prosazovala konzervativní hodnoty spojené s ekonomickým liberalismem, politiku nízkých daní, omezováníimigrace a vlivu odborů a také silnou a samostatnou zahraniční politiku Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, jejímž výrazem byla zejména válka o Falklandy v roce 1982.konzervativní hodnotyliberalismemimigraceodborůSpojeného království Velké Británie a Severního Irskaválka o Falklandy1982 13. října13. října 1925 Grantham – 8. dubna 2013 Londýn1925Grantham8. dubna2013Londýn

3. Boj proti inflaci  Ačkoli většina lidí přirozeně považuje inflaci jednoznačně škodlivou věc, ekonomové dobře vědí, že je ve skutečnosti výhodná pro ty skupiny obyvatel, které skrze ní získávají více prostředků, než by jim náleželo, a proto proces desinflace vyžaduje velké sociální a politické oběti: Musí se „přibrzdit“ měnová (příp. fiskální) politika, načež následuje ekonomická recese a zvýšení nezaměstnanosti. Obojí na počátku osmdesátých let skutečně nastalo, avšak pokračování inflační spirály bylo zamezeno a inflace klesla na obvyklých 4-5 procent a nezaměstnanost začala opět - ovšem pomalu - klesat, až na jednu z nejnižších úrovní v Evropě v devadesátých letech. Inflaci se podařilo Margaret Thatcherové zkrotit především díky tvrdé politice vysokých úrokových sazeb (o úrokových sazbách v Británii rozhodovala do 90. let 20. století britská vláda), díky úsporným opatřením ve výdajích státního rozpočtu a díky omezením, týkajícím se nárůstu platů státních zaměstnanců.

4. Omezování veřejného sektoru  Po druhé světové válce došlo v Británii k rozsáhlému znárodnění a rozvoji tzv. státu blahobytu. Neefektivní státní firmy nejenže přímo zpomalovaly růst ekonomiky, ale navíc prostřednictvím dotací odsávaly prostředky z produktivní sféry ekonomiky. Byla proto zahájena masivní privatizace (hlavních 13 privatizovaných podniků mělo 600,000 zaměstnanců), např. British Telecom, British Gas, British Airways, Rolls- Royce, British Aerospace nebo Jaguar. Zároveň došlo k rozvoji tzv. lidového kapitalismu - v rámci jakési kuponové privatizace si dva miliony lidí koupily akcie British Telecomu a pět milionů si koupilo akcie British Gas. Další oblastí, kde došlo k výrazným změnám, byly veřejné výdaje. Na základě tržní filozofie byly systematicky redukovány dotace průmyslu, na bytovou výstavbu a na politiku zaměstnanosti. Ačkoli mnoho kritiků (především labouristická opozice) hlasitě protestovalo proti „asociální“ politice Margaret Thatcherové, výdaje na zdravotnictví a sociální zajištění nejenže kráceny nebyly, ale dokonce v důsledku vyšší nezaměstnanosti vzrostly. Mnoho lidí bude patrně překvapeno faktem, že podíl výdajů na HDP v prvním volebním období konzervativní vlády vzrostl, a to nezanedbatelně, ze 43 na 47 procent, a teprve poté začal klesat. Významným důsledkem však bylo, že byl zvrácen dlouhodobý trend růstu státních výdajů.

5. Daňová reforma  Stát blahobytu budovaný předchozími kabinety a vysoké dotace ztrátovým podnikům vyžadovaly také vysokou míru zdanění. Mezní sazby pro nejvyšší příjmy dosahovaly 98 procent (!), což se prakticky rovnalo vyvlastnění příjmu. Tyto sazby se postupně snížily na 40 procent. Zároveň se ale snižovala základní sazba, které podléhala většina obyvatel. Dále se snížily daně z příjmů právnických osob. Výsledkem byl růst objemu vybraných daní od nejbohatších poplatníků, což dokládá platnost Lafferovy křivky pro nejvyšší daňové sazby. Na druhou stranu, byla zvýšena a sjednocena daň z přidané hodnoty na („rovných“) 15 procent a zvýšily se odvody na sociální pojištění. Výsledkem byl opět (překvapivě) růst celkové daňové kvóty v prvních letech thatcherovské éry, poté však podíl příjmů na HDP začal velmi mírně klesat a na rozdíl od jiných západoevropských zemí se dodnes udržuje na relativně nízké úrovni (s tendencí mírného růstu v letech 2000-2004). Souhrnně lze konstatovat, že nárůst míry zdanění v letech 1945-80 byl zastaven.

6. Trh práce a odbory  V Británii měly odbory tradičně silné politické postavení, neboť Labour party se v podstatě skládala z jednotlivých odborových svazů a byla jimi i financována. Bohužel, odbory začaly postupně zneužívat svého postavení a stupňovat své mzdové požadavky a tak již od konce šedesátých let stoupal počet stávek. Je však jasné, že pokud si odbory vystávkují vyšší mzdy, bohatství společnosti nevzroste. Vyšší mzdy v praxi vedly pouze k vyšší inflaci, což dále vedlo k dalším a dalším stávkám i v tradičně „poklidných“ odvětvích, jako jsou např. hasiči a veřejní zaměstnanci vůbec. To vedlo k další inflační spirále, jak již bylo řečeno v úvodu textu. Dále také odbory neumožňovaly propouštění, což je sice hezké a rádoby- sociální, avšak vede k plýtvání zdroji, přezaměstnanosti a dlouhodobé ekonomické stagnaci, která se v konečném důsledku obrací proti všem.  Vláda Margaret Thatcherové se pokusila tyto nepříznivé tendence zvrátit. Nejprve byla v roce 1982 omezena moc odborářských vůdců - doposud se o stávkách hlasovalo veřejně, takže někteří odboráři mohli být proti své vůli tlačeni, aby hlasovali pro stávku. Místo toho se dále muselo o stávce hlasovat tajným, demokratickým hlasováním. Byly také zakázány „sekundární akce“, tedy podpora stávkujícím dalšími stávkami v jiných podnicích. Také bylo zrušeno povinné členství v odborech, které si odbory vynutily v některých podnicích. Další změny následovaly v roce 1982, kdy byly zakázány stávky z politických důvodů. O dva roky později bylo uzákoněno, že se volby na výkonné funkce v odborech musejí konat tajnou a přímou volbou. Dále bylo nařízeno, že se každých deset let musí v rámci konkrétního odborového svazu musí konat referendum, zda si členové přejí pokračování poskytování finanční podpory politickým stranám. Prakticky se jednalo téměř výhradně o opoziční Labouristickou stranu, která tím byla oslabena. Výsledkem těchto reforem byl pokles počtu odborově organizovaných o více než tři miliony za deset let, tedy asi o čtvrtinu. Více než sto odborových organizací dokonce zaniklo (nebo fúzovalo). Snížil se počet stávek i jejich délka, s výjimkou roku 1984-5, kdy probíhala velká stávka horníků, kteří měli být propuštěni. Po její porážce se pak odborové hnutí prakticky zhroutilo, alespoň ve srovnání s předthatcherovskou érou.

7. Děkuji za pozornost