1. Historické kořeny současné pedagogiky středověk

2. Koho a co si představíme? Král, princezna, rytíři, mniši…. Král, princezna, rytíři, mniši…. A co ti, kteří „nejsou nic“? A co ti, kteří „nejsou nic“?

3. Rytířská výchova Sedmero „rytířských ctností“ (dovedností) Sedmero „rytířských ctností“ (dovedností) jízda na koni střelba z luku (kuše) zápas (šerm) lov plavání hra v šachy veršotepectví, zpěv, hra na loutnu

4. Rytířská výchova Do sedmi let byli vychováváni chlapci doma. (někdy poté postřižiny na znamení vřazení do skupiny mužů) Od sedmi let služba u vladaře nebo některého šlechtice jako páže. ( Učili se zde ušlechtilému chování,dvornosti, správnému stolování, zpěvu a hudbě. Doprovázeli svého pána na lovu, na cestách atd.) Ve čtrnácti letech se pážata stala panoši (zbrojnoši). ( Slavnostně jim byl předán meč a po sedm let prodělávali vojenský výcvik.) V cca jednadvaceti letech byli panoši zpravidla pasováni na rytíře.(Dělo se tak zpravidla při vojenském tažení, jako vyznamenání za hrdinský čin v bitvě a pod.)

5. A co urozené dívky? Dívky nejdříve jsou vychovávány pouze doma na hradě (rodiče, prarodiče, kaplan…) Poté často poslány k cizímu dvoru – většinou dle místa budoucího ženicha. ( Zde se učily chování, hudbě, zpěvu, náboženství a ručním pracím.) Později se jim dostávalo i lepšího vzdělání v klášterech. (Sv. Jiří na Pražském hradě…)

6. Výchova v panovnické rodině Obdobné jako u šlechty – viz předcházející snímky prezentace – větší ohled na dynastické zájmy rodu – tomu vše podřízeno. Obdobné jako u šlechty – viz předcházející snímky prezentace – větší ohled na dynastické zájmy rodu – tomu vše podřízeno. Václav II. a jeho vzdělání Václav II. a jeho vzdělání Karel IV. a jeho výchova Karel IV. a jeho výchova Anežka Přemyslovna a její výchova Anežka Přemyslovna a její výchova

7. Klášter / klášterní školy sedmero svobodných umění trivium - gramatika, rétorika a dialektika kvadrivium - aritmetika, geometrie, astronomie a muzika Vzdělání i pro lidi mimo klášter (řemesla, zemědělství…)

9. Městské /partikulární/ školy Z iniciativy měst vznikají městské školy zaměřené prakticky pro potřeby obyvatel měst. Rozděleny na dva stupně – nižší (2 – 3 roky) Z iniciativy měst vznikají městské školy zaměřené prakticky pro potřeby obyvatel měst. Rozděleny na dva stupně – nižší (2 – 3 roky) Vyšší (cca 5 let). Protože poskytovaly oprot klasickému sedmeru svaobodných umění pouze výběr – zvány též jako partikulární. Vyšší (cca 5 let). Protože poskytovaly oprot klasickému sedmeru svaobodných umění pouze výběr – zvány též jako partikulární.

10. Univerzity První evropské univerzity vznikají od konce 12. století v Itálii (Bologna, Neapol), v Anglii (Oxford, Cambridge), ve Francii (Sorbonna v Paříži) a ve Španělsku (Salamanca). Ve střední Evropě byla první Karlova univerzita v Praze (1348), později vznikly univerzity ve Vídni, Krakově a Lipsku. Univerzity byly původně samosprávné a nezávislé. Obvykle je tvořily 4 fakulty – artistická, teologická, právnická a lékařská. Artistická měla přípravný charakter – po absolvování trivia (gramatika, rétorika a dialektika) se uděloval titul bakalář, po absolvování kvadrivia (aritmetika, geometrie, astronomie a múzika) se stal absolvent mistrem umění, a mohl pokračovat na ostatních fakultách.

11. Karolinská renesance Skutečným světlem v temnotách na počátku středověku se stalo období vlády Karla Velikého. Historici vesměs udávají, že po dlouhém období rozvratu a válek teprve Karel Veliký úspěšně spojil pod svým žezlem římské a germánské národy. Za jeho vlády dochází i k nebývalému rozkvětu kulturního života, takovému, že se hovoří o renesanci tj. vzkříšení ve smyslu obnovení, zašlé antické kultury a vzdělanosti.

12. Karel Veliký a jeho podpora vzdělanosti Císař Karel Veliký pocházel z dynastie Karlovců, která nahradila slábnoucí rod Merovejců, rod prvního křesťanského krále Franků Chlodovíka. Karlovci nesou jméno po majordomu franské říše Karlu Martelovi (686 – 741), který proslul jako úspěšný bojovník s Araby, když nad nimi zvítězil v památné bitvě 25. října 732 u Poitiers a zastavil tak nápor islámu do Evropy na hranici Pyrenejí.

13. Ke svému císařskému dvoru Karel Veliký povolal velice učené muže z celé Evropy, kteří zde vytvořili takzvanou dvorskou či palatinskou školu. Nejznámějšími členy této školy byli například anglosaský mnich Alcuin z Yorku nebo historik a kronikář Einhardus, který dle vzoru Suetonia napsal životopis Karla Velikého. Karel Veliký také podporoval hojné rozmnožování rukopisů. S tím souvisí i reforma písma – tzv. karolinská minuskule, která vznikla pravděpodobně v druhé polovině 8. století v Corbie a která se díky císařskému nařízení o opisování a šíření liturgických knih ve Franské říši rychle rozšířila.

14. Učenec Albinus Flaccus Albinus Flaccus nebo-li Alcuin z Yorku, patřil nejvýznačnějším anglosaským učencům, kteří působili na evropském kontinentě. Proslul zejména svým pedagogickým působením při dvorské škole Karla Velikého. Vždyť dle legendy i sám císař zde vypracoval nejednu „školní úlohu“ z latiny, kterou Alcuin údajně osobně opravoval.Alcuin z Yorku, proslul ale také i svou učeností, kterou ukládal do rozměrných foliantů.

15. Jeho spisy pojednávají od gramatiky a zásad pravopisu latiny až k nejvyšším otázkám teologickým a filozofickým. Současné názory na vědecký přínos díla Alcuina z Yorku se různí. Můžeme nalézt tvrzení, že dílo Alcuina je sice vynikající, ale přesto pouhou kompilací děl předešlých dob a duchovních autorit, zejména sv. Augustina, a že Alcuinovi náleží zásluha zejména za uchování těchto myšlenek budoucím generacím. Nalezneme ale i tvrzení, která naopak Alcuina prohlašují za obnovitele filozofického myšlení na území franské říše a dokonce i za jakéhosi praotce nového filozofického směru – scholastiky.

16. O mládí Alcuina z Yorku nemáme žádné přesné údaje. Udává se, že se narodil někdy okolo roku 735 a že pocházel z urozené anglosaské rodiny. Jako místo narození bývá uváděn York, ale ten je s Alcuinem spjat věrohodně až s jeho obdobím studií na tamní katedrální škole. Dokonce ani nelze s jistotou určit, zda Alcuin byl benediktinským mnichem, neboť pro toto časté tvrzení nenalezneme v pramenech nikde věrohodný doklad. Můžeme ale konstatovat, že myšlenky benediktinského řádu mu byly velmi blízké. Asi nejvýstižněji tuto otázku řeší Jordan Aumann, který o Alcuinovi uvádí, že byl vzdělán v tradici proslulého benediktinského mnicha Bédy Ctihodného a že byl prodchnut duchem řehole sv. Benedikta.

17. Na katedrální škole v Yorku vbrzku proslul svým nadáním. Proto po letech studií se zde stává i sám učitelem a roku 767 podle přání arcibiskupa Ælberta i dokonce představeným školních studií. V této funkci měl na starosti péči o knihovnu a proto jej můžeme kolem roku 780 spatřit na cestě do Itálie, kde měl zaopatřit nové knihy pro katedrální školu. Jiné prameny ale udávají, že byl vyslán do Itálie s význačným církevně diplomatickým posláním. Měl zde údajně přijmout arcibiskupské pálium pro nástupce arcibiskupa Ælberta. Při této cestě se měl v Parmě roku 781 setkat s Karlem Velikým, který si Alcuina pro velkou vzdělanost rychle oblíbil a získal jej pro svůj dvůr.

18. Roku 782 odchází Alcuin z Yorku na dvůr Karla Velikého, kde na jeho přání se stává představeným dvorské palatinské školy. Je velice zajímavé zjištění, že Alcuin o mnoho staletí svým způsobem předešel učitele národů Jana Amose Komenského. Preferoval na dvorské škole prý výuku ve formě společenské zábavy či pokládání hádanek. U stolu s dalšími učenci, císařem a jeho rodinou a dalšími vznešenými žáky se hojně diskutovalo na rozličná témata – jak historická, tak filozofická či teologická. Alcuin z Yorku patřil k předním rádcům Karla Velikého a do dnešní doby se dochovalo 232 dopisů které mu zaslal, kdež nemohl být u panovníka osobně přítomen.

19. Jako rádce panovníka měl Alcuin velký vliv na další jeho ušlechtilé počiny, zejména v oblasti povznesení vzdělání ve franské říši skrze katedrální a klášterní školy. Karel Veliký za dobré služby udělil Alcuinovi nejdříve opatství ve Ferrieres a sv. Lupa v Troyes. Když se Alcuin roku 793 vrátil ze svého čtyřletého pobytu ve své vlasti, obdržel od Karla Velikého opatství kláštera sv. Martina v Tours. Alcuin při tomto klášteře založil kvetoucí klášterní školu a z Tours učinil skutečné centrum vzdělanosti. V tomto klášteře v pověsti svatosti Alcuin z Yorku také 19. května roku 804 zemřel.

20. Rabanus (také Rhabanus nebo Hrabanus) Maurus Narodil se kolem roku 780 v Mohuči v šlechtické rodině. Asi ve věku osmi let byl dán na vychování do proslulého kláštera ve Fuldě. V tomto klášteře se také rozhodl pro řeholní život a přijal benediktinské roucho, roku 801 jáhenské a roku 814 kněžské svěcení. Dříve než se tak stalo, byl odeslán k dalšímu studiu na dvorní školu Karla Velikého do Cách, kde se seznámil s učeným Alcuinem z Yorku.

21. Tento proslulý vědec si mladého a nadějného studenta Rabana natolik oblíbil, že se stal jeho osobním učitelem. Když se Alcuin z Yorku roku 793 vrátil ze svého čtyřletého pobytu ve své vlasti, obdržel od Karla Velikého opatství kláštera sv. Martina v Tours a při tomto klášteře založil kvetoucí klášterní školu a z Tours učinil skutečné centrum vzdělanosti. Do tohoto centra vzdělanosti následoval Rabanus Maurus svého mistra a zde se také naučil, řečeno dnešní mluvou „manažerským schopnostem“ potřebným pro vedení klášterní školy.

22. Po svém návratu do Fuldy dostal Rabanus Maurus na starost péči o klášterní školu a knihovnu, které nesmírně zvelebil. Do tohoto období se také datují nejvýznačnější spisy Rabana Maura, který proslul jako teolog, filozof, encyklopedista a pedagog, který vychoval velké množství osobností, které nesl pochodeň vzdělanosti a kultury dalším generacím.

23. Albert Veliký Jednou z nejlepších veličin, podle kterých můžeme hodnotit přínos křesťanství pro civilizaci jsou její osobnosti. Postava sv. Alberta Velikého, která stojí u počátků rozkvětu vědeckého bádání a pěstování přírodních věd ve středověku, je rozhodně jednou z těchto „pozitivních veličin“. Pro svou univerzálnost je Albert Veliký přímo nadčasovou osobností.

24. Albert Veliký se narodil na přelomu 12. a 13. století v Lauingenu. O přesné datum jeho narození i jeho rodině nemáme mnoho informací a tak historici se rozchází v dat jeho narození (nejčastěji se udávají letopočty 1193 či 1200 nebo 1203) i jeho sociálním původu. Někdy byl považován za člena hraběcího rodu či alespoň šlechtice, současní historici se kloní spíše k „prostšímu“ původu Alberta Velikého. Nejstarší letopisci a legendisté o otci Alberta Velikého zmiňují že byl nejspíše vojákem (rytířem ?) v císařských službách

25. Roku 1222 odchází do Itálie, kde se zapsal jako posluchač nově vzniknuvší univerzity v Padově. O hloubavosti Albertova ducha svědčí skutečnost jak vyřešil záhadu smrti dělníků, kteří zemřeli při čištění dlouho uzavřené studně. Albert „neviditelnou“ smrt nepřičítal zlým duchům a podobně, nýbrž otravným plynům, které se ve studni nahromadily v důsledku jejího dlouhého uzavření. Udává se, že vedle přírodních věd, Albert v Padově také studoval filozofii a lékařské vědy.

26. Roku 1229 odchází na pokyn představených do kolína nad Rýnem, kde v tamním klášteře tráví dobu noviciátu. V Kolíně nad Rýnem Albert se v klášteře věnoval krom běžných povinností novice zejména studiu Písma sv. a filozofie. Asi po čtyřech letech byl kolem roku 1234 vysvěcen na kněze a poslán byl jako řádový učitel do konventu v Hildesheimu, poté působil jako učitel v konventech v Řězně, Freiburku a Štrasburku

27. Důležitý zlom nastal roku 1242, kdy Albert byl poslán představenýn Janem z Wildeshausenu na univerzitu v Paříži. Zde se Albert věnoval zejména studiu velkého díla Aristotela, jehož dílo se pokoušel propojit s křesťanskou teologií a tak de facto položit základy nového proudu křesťanské filozofie. Na tomto jeho díle pak stavěl jeho žák a proslulý učenec sv. Tomáš Akvinský. Roku 1248 byl Albert poslán zpět do Kolína nad Rýnem, kde působil velmi plodně na tamní řádové škole.

28. Roku 1254 byl Albert zvolen provinciálem německé provincie dominikánů a ve věku cca 60 let musel opustit zátiší klášterní cely a milované folianty, aby trávil většinu svého času na cestách mezi jednotlivými řádovými domy. Albert i cestování dokázal využít ke studiu a na každé cestě zaznamenával poznámky o fauně, flóře, obyčejích lidí a pod. Papež Alexander VI. roku 1260 jmenoval Alberta pro jeho dosavadní zásluhy i schopnosti biskupem v Řezně. Zde ale Albert opravdu nebyl šťastný, odmítal plnit povinnosti „světského velmože“ což ve středověku bylo nutnou součástí biskupského úřadu. Proto se raději již roku 1261 vzdal úřadu biskupa a chtěl se vrátit se do zátiší milované kláštera, aby se zde mohl věnovat plně studiu a bádání.

29. Roku 1272 byl Albert pro svou velkou učenost pozván papežem Řehořem X. jako velká teologická autorita na koncil do Lyonu. Pak krátký čas pobýval v Paříži, kde skvěle obhájil dílo svého zesnulého žáka Tomáše Akvinského. Zemřel roku 1280 ve svém milovaném dominikánském konventu v Kolíně nad Rýnem. Závěrem konstatujme, že dochované dílo Alberta Velikého je tak rozsáhlé, že jenom prostý výčet jednotlivých titulů ze světa teologie, filozofie či přírodních věd by přesáhl rozsah vymezený pro tuto prezentaci.

30. KAREL IV. Karel IV. se narodil dne 14. května roku 1316 dne 14. května roku 1316 jako prvorozený syn krále Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. …přeji si proto, aby vám nebylo tajno, že mého otce jménem Jan zplodil Jindřich VII., císař římský, z Markéty, dcery vévody brabantského. Jan pojal manželku jménem Elišku, dceru Václava II., krále českého, a obdržel s ní Království české, poněvadž nebylo mužského potomstva v královském rodě českém… Vita Caroli

31. Právě po své matce zdědil hluboké náboženské sklony, které byly rozvinuty pobytem v Paříži a studiem filozofie a teologie u nejpřednějších mistrů Sorbony. Za vychovatele zde měl nejlepšího duchovního té doby, Petra benediktina z kláštera ve Fécampu, který se stal později papežem Klementem VI. Kromě teologie a filozofie se v Paříži Karel IV. naučil i řečem - vždyť ovládal jazykem i písmem italštinu, němčinu, francouzštinu a latinu. Zde byl také i biřmován a přijal po svém kmotru francouzském králi jméno Karel, které pak mu již zůstalo navždy.

32. Když pak budete kralovat po mně, ozdobeni korunou královskou, pomněte, že i já jsem kraloval před vámi a že jsem obrácen v prach a v hlínu červů. Podobně i vy upadnete v nic, přecházejíce jako stín a jako květ polní. Co je platna urozenost aneb hojnost věcí, není-li přidáno čisté svědomí s pravou vírou a s nadějí na svaté vzkříšení? Když pak budete kralovat po mně, ozdobeni korunou královskou, pomněte, že i já jsem kraloval před vámi a že jsem obrácen v prach a v hlínu červů. Podobně i vy upadnete v nic, přecházejíce jako stín a jako květ polní. Co je platna urozenost aneb hojnost věcí, není-li přidáno čisté svědomí s pravou vírou a s nadějí na svaté vzkříšení? Karel IV. Karel IV.

33. Lze konstatovat, že plodem tohoto pařížského vzdělání byla skutečnost, že i při nesmírné své zaměstnanosti, kdy jako císař spravoval a řídil osudy více než poloviny tehdejší Evropy, našel ještě dost času a zájmu, aby se věnoval literární činnosti. Kromě svého životopisu, který byl ještě za života Karla IV. přeložen do českého jazyka, sepsal legendu o sv. Václavu a nový korunovační řád českých králů. Karel IV. byl v středověkých dějinách lidstva úplnou výjimkou v tomto směru, vždyť bylo mnoho jeho současníků panovníků a velmožů, kteří s velkými obtížemi dokázali přečíst sotva žaltář.

34. „... řečený král měl pak dvě provdané sestry: první provdal za krále uherského Karla prvního, a ta zemřela bezdětná; druhou pak dal za manželku Karlovi, králi francouzskému. V době jeho vlády ve Francii, léta od vtělení Páně 1323, poslal mne řečený již můj otec k jmenovanému králi Francie, když jsem byl v sedmém roce svého chlapectví; i dal mne onen francouzský král od biskupa biřmovat a dal mi stejné jméno, jako měl on, totiž Karel. I dal mi za manželku dceru Karla, svého strýce, jménem Markétu, zvanou Blanka. A toho roku zemřela bez dětí manželka králova, sestra mého otce... „... řečený král měl pak dvě provdané sestry: první provdal za krále uherského Karla prvního, a ta zemřela bezdětná; druhou pak dal za manželku Karlovi, králi francouzskému. V době jeho vlády ve Francii, léta od vtělení Páně 1323, poslal mne řečený již můj otec k jmenovanému králi Francie, když jsem byl v sedmém roce svého chlapectví; i dal mne onen francouzský král od biskupa biřmovat a dal mi stejné jméno, jako měl on, totiž Karel. I dal mi za manželku dceru Karla, svého strýce, jménem Markétu, zvanou Blanka. A toho roku zemřela bez dětí manželka králova, sestra mého otce... Karel IV. Vlastní životopis, kapitola 3 Karel IV. Vlastní životopis, kapitola 3

35. ...král mne velice miloval a přikázal mému kaplanovi, aby mě poněkud vycvičil v písmu, ačkoliv král sám nebyl písma znalý. A tak jsem se naučil číst hodinky blahoslavené Marie Panny, a když jsem již poněkud porozuměl, čítal jsem je denně v dobách svého dětství stále raději, neboť mým opatrovníkům bylo od krále nařízeno, aby mne k tomu nabádali. Král pak nebyl lakomý na peníze a měl dobrou radu a dvůr jeho se skvěl množstvím shromážděných knížat jak duchovních, tak světských...“...král mne velice miloval a přikázal mému kaplanovi, aby mě poněkud vycvičil v písmu, ačkoliv král sám nebyl písma znalý. A tak jsem se naučil číst hodinky blahoslavené Marie Panny, a když jsem již poněkud porozuměl, čítal jsem je denně v dobách svého dětství stále raději, neboť mým opatrovníkům bylo od krále nařízeno, aby mne k tomu nabádali. Král pak nebyl lakomý na peníze a měl dobrou radu a dvůr jeho se skvěl množstvím shromážděných knížat jak duchovních, tak světských...“

36. „V tom roce (1328) zemřel také Karel, můj tchán, a zanechal prvorozeného syna jménem Filip. Téhož roku pak zemřel v den Očišťování Panny Marie Karel, král francouzský, zanechav manželku těhotnou; pak porodila dceru. A poněvadž podle obyčeje platného v království dcery nenastupují na trůn, byl povýšen Filip, syn mého tchána, za krále francouzského, protože byl nejbližším dědicem v linii mužské. Filip podržel rádce, svého předchůdce, ale nepřikládal sluchu jejich radám a oddal se lakotě. Mezi jeho rádci byl jeden muž velmi moudrý, Petr, opat fécampský, původem z Limognes, člověk výmluvný a vzdělaný a všelikou ušlechtilostí mravů ozdobený... „V tom roce (1328) zemřel také Karel, můj tchán, a zanechal prvorozeného syna jménem Filip. Téhož roku pak zemřel v den Očišťování Panny Marie Karel, král francouzský, zanechav manželku těhotnou; pak porodila dceru. A poněvadž podle obyčeje platného v království dcery nenastupují na trůn, byl povýšen Filip, syn mého tchána, za krále francouzského, protože byl nejbližším dědicem v linii mužské. Filip podržel rádce, svého předchůdce, ale nepřikládal sluchu jejich radám a oddal se lakotě. Mezi jeho rádci byl jeden muž velmi moudrý, Petr, opat fécampský, původem z Limognes, člověk výmluvný a vzdělaný a všelikou ušlechtilostí mravů ozdobený......potom jsem se s ním seznámil a on mne zahrnoval velikou láskou a otcovskou přízní a poučoval mne častokráte z Písma svatého......potom jsem se s ním seznámil a on mne zahrnoval velikou láskou a otcovskou přízní a poučoval mne častokráte z Písma svatého...

37. Ve svém vlastním životopise seznamuje čtenáře Karel IV. také i o mimořádných projevech Boží přízně, kterých se mu dostalo. Například jak díky své zbožnosti unikl zrádnému vražednému útoku v jednom italském klášteře. Jelikož se rozhodl jít na mši svatou a zachovat eucharistický půst, nepojedl připraveného pokrmu. Když se vrátil z pobožnosti, zjistil, že jeho družina, která místo účasti na mši svaté se oddávala hostině, se svíjela v smrtelných křečích otravy.

38. „... o velikonoční neděli, třetí den po mém příjezdu, byla otrávena má družina. Já chráněn boží milostí, unikl jsem otrávení, protože veliká mše byla sloužena dlouho a já při ní přijímal; proto jsem nechtěl jíst přede mší. Když pak jsem přišel k obědu, bylo mi řečeno, že má čeleď náhle upadla do nemoci a zvláště ti, kdož před obědem něco pojedli. Já pak sedě za stolem nechtěl jsem jíst a všichni byli zastrašeni. A jak jsem se rozhlížel, viděl jsem člověka krásného a hbitého, jehož jsem neznal, který chodil kolem stolu a tvářil se němým. Pojav proti němu podežření, dal jsem ho zajmout. Po mnohém mučení třetího dne promluvil a přiznal se, že on v kuchyni namíchal jed do jídel z rozkazu a návodu Azza Viscontiho z Milána.. „... o velikonoční neděli, třetí den po mém příjezdu, byla otrávena má družina. Já chráněn boží milostí, unikl jsem otrávení, protože veliká mše byla sloužena dlouho a já při ní přijímal; proto jsem nechtěl jíst přede mší. Když pak jsem přišel k obědu, bylo mi řečeno, že má čeleď náhle upadla do nemoci a zvláště ti, kdož před obědem něco pojedli. Já pak sedě za stolem nechtěl jsem jíst a všichni byli zastrašeni. A jak jsem se rozhlížel, viděl jsem člověka krásného a hbitého, jehož jsem neznal, který chodil kolem stolu a tvářil se němým. Pojav proti němu podežření, dal jsem ho zajmout. Po mnohém mučení třetího dne promluvil a přiznal se, že on v kuchyni namíchal jed do jídel z rozkazu a návodu Azza Viscontiho z Milána..

39. Na jiném místě můžeme číst, jak byl "zázračně" zachráněn na přímluvu sv. Kateřiny v bitvě u San Felice, kdy byl zalehnut zraněným koněm či čteme o varovném snu, ve kterém byl nabádán, aby se neoddával nemravnému životu. „... v té době, když jsme byli v Lucce, ďábel, který stále hledá, koho by pohltil, a nabízí lidem slasti, v nichž se ukrývá žluč – již dávno předtím nás pokoušel, ale s pomocí boží milosti jsme přece odolali – sám nemoha, ponukl lidi špatné a zkažené, kteří se drželi ustavičně při našem otci, aby nás svedli z cesty pravé do osidel špatnosti a smilství, a tak byvše svedeni od lidí zkažených, byli jsme zkaženi spolu se zkaženými

40. Po sedmiletém pobytu ve Francii Karel IV. působil jako správce severoitalských držav svého otce a od roku 1346 vládl jako král i Čechám, kde navázal na přemyslovské dědictví a díky vhodnému kompromisu mezi panovnickou mocí a politickými nároky šlechty posílil centralizovanou monarchii. Roku 1344 přispěl k povýšení pražského biskupství na arcibiskupství papežem Klementem VI. a vymanil tak českou církev z vlivu mohučského arcibiskupství.

41. „...potom jsme dospěli do Čech, kde jsme nebyli po jedenáct let. Shledali jsme, že několik let před tím zemřela naše matka jménem Eliška... „...potom jsme dospěli do Čech, kde jsme nebyli po jedenáct let. Shledali jsme, že několik let před tím zemřela naše matka jménem Eliška...... a tak když jsme přišli do Čech, nenalezli jsme ani otce, ani matku, ani bratra, ani sestru, aniž koho známého. Také řeč českou jsme úplně zapomněli, ale později jsme se jí opět naučili, takže jsme mluvili a rozuměli jako každý jiný Čech...... a tak když jsme přišli do Čech, nenalezli jsme ani otce, ani matku, ani bratra, ani sestru, aniž koho známého. Také řeč českou jsme úplně zapomněli, ale později jsme se jí opět naučili, takže jsme mluvili a rozuměli jako každý jiný Čech......toto království jsme nalezli tak zpustošené, že jsme nenašli jediný svobodný hrad, který by nebyl zastaven se všemi královskými statky, takže jsme neměli, kde bychom přebývali, leč v měšťanských domech jako jiní měšťané. Pražský hrad byl zcela opuštěn, pobořen a zničen, neboť od časů krále Otakara II. byl celý ztroskotán až k zemi....toto království jsme nalezli tak zpustošené, že jsme nenašli jediný svobodný hrad, který by nebyl zastaven se všemi královskými statky, takže jsme neměli, kde bychom přebývali, leč v měšťanských domech jako jiní měšťané. Pražský hrad byl zcela opuštěn, pobořen a zničen, neboť od časů krále Otakara II. byl celý ztroskotán až k zemi.

42. Roku 1348 vydal zakládací listinu pražského vysokého učení – což byla první univerzita ve střední Evropě a zakládací listinu Nového Města pražského, nechal opravit Pražský hrad – královský palác, Svatovítskou katedrálu s kaplí svatého Václava, na které pracovali věhlasní stavitelé Matyáš z Arrasu a Petr Parléř, postavil nový most přes Vltavu, založil hrad Karlštejn, jehož kaple sv. Kříže vyzdobená Mistrem Theodorikem je světovým unikátem. Do roku 1355 se snažil o upevnění svého postavení a předložil proto návrh zemského zákoníku Maiestas Carolina, ale pro odpor české šlechty nedošlo ke schválení a přijetí tohoto význačného dokumentu.

43. Následujícího roku 1356 vydal říšský zákoník, tzv. Zlatou bulu, v němž uzákonil výsadní postavení českého krále a českého státu v říši, určil počet světských a duchovních kurfiřtů i jejich vzájemné pořadí.

44. Díky vhodné sňatkové diplomacii rozšířil Karel IV. území české koruny také o Svídnicko, Javorsko a o panstvív Míšeňsku a Falci.

45. Závěrem je nutné připomenout, že Karel IV. také podněcoval psaní četných kronikářských děl, z nichž nejcennější je kronika Beneše Krabice z Weitmile či Přibíka Pulkavy z Radenína. Karel IV. zemřel roku 1378 na zápal plic a byl pochován po smutečních obřadech trvajících více než týden v královské hrobce u sv. Víta na Pražském hradě. Při pohřbu jej pražský univerzitní mistr Vojtěch Raňkův z Ježova označil čestným predikátem Otec vlasti.

46. „...Kdo by tedy mohl klidně snášet skon tak ctnostného panovníka, kdo by netruchlil, kdo by mohl skrývat hluboký žal a zármutek svého srdce, když vidí, že v otci vlasti, v nepohnutelném sloupu státu, v podmaniteli světa, v nedobytném štítu katolické víry ztratil tolik druhů útěchy, tolik ochran a záštit. Ó úzkosti řeči, která není s to vyjádřit, jak by bylo hodno, ani naše úzkosti, ani milosti titulů vznešeného císaře...“ M. Vojtěch Raňkův z Ježova 16. 12. 1378

47. DĚKUJI ZA POZORNOST !!